Praha od divoké privatizace rozprodala až 95 % městských bytů.😡 Často své byty navíc v devadesátkách prodávala za symbolické částky, které vůbec nedosahovaly skutečné tržní hodnoty. Až příliš pozdě si město uvědomilo, že zbavením se svého vlastního bytového fondu ztrácí nejen velký pravidelný příjem ale i vliv na určování budoucnosti bytové situace. To, že pak město nedokáže zajistit férové a dostupné bydlení pro zaměstnance z důležitých profesí, jako jsou hasiči, policisté, učitelé nebo lékaři, o tom snad ani raději nemluvím.😔

Nedostupnost bydlení a celkový nedostatek bytů se s Prahou táhne dlouhé desítky let. Za posledních sto let se přitom počet obyvatel v Praze zdvojnásobil. Jak se do této bytové krize hlavní město dostalo a co ji způsobilo? Jak je možné, že je situace dnes tak špatná? Odpovědi nás tak trochu táhnou do nedávné historie. Pojďme se proto na tyto otázky podívat trochu blíž.

Třebaže základy města byly položeny už před stovkami let, hlavní město Praha se jako administrativní celek objevuje někdy v roce 1922. Tehdy sloučením 38 samostatných obcí vznikla totiž takzvaná Velká Praha. Nový městský útvar se rozkládal na 172 kilometrech čtverečních a žilo tady 676 657 osob v 19 000 domech. Rozvoj metropole, kterou do té doby tvořily převážně usedlosti a vesnice s nedostačující infrastrukturou, centrálně řídila Státní regulační komise pro hlavní město Prahu a okolí.

V tomto období se Praha jakožto hlavní město nově vzniklého státu stala také sídlem mnoha státních institucí, zastupitelských úřadů či ředitelství velkých soukromých společností a s přílivem zaměstnanců, který tuto centralizaci provázel, vyvstala také otázka ohledně bydlení nových obyvatel. Palčivého problému se tehdy ale městská správa zhostila skutečně úžasně. Do roku 1938 se celkový počet bytových domů v metropoli zvýšil o 23 000, přičemž 323 činžovních domů s 5 320 převážně nízkometrážními byty vystavělo samo město.

Tento rozmach přerušila okupace. Stagnace výstavby během válečných let se stala příčinou hluboké bytové krize, ze které se Praze vlastně do této chvíle nepodařilo vymanit.

V prvních poválečných letech výstavbu nových bytů brzdila změna režimu a s tím i mocenských struktur, nepružnost centralizovaného řízení i krize ve výrobě stavebnin. Poměrně velké zrychlení stavby přišlo až s decentralizací stavebních procesů na konci padesátých let, kdy začala vznikat také první stavební družstva. Do tohoto období spadá zahájení výstavby Petřin, Jarova, Hloubětína nebo Zahradního Města. Dostačující tempo výstavby se však dařilo udržet jen několik málo let.

Šedesátá léta se nesla ve znamení stále hlubší bytové krize. Zatímco počet žadatelů o byt se neustále zvyšoval, novou výstavbou se dařilo pouze vyrovnávat přirozený úbytek bytového fondu. Špatnou situaci nejlépe ukazuje tehdejší čekací doba na přidělení nového bytu, kdy lidé museli čekat klidně i dvacet let. Řešením, se kterým vláda tehdy přišla, měla být výstavba rozlehlých sídlištních komplexů – Severního a Jižního Města, které měly pojmout až 160 000 obyvatel. Bytový deficit však i přes toto úsilí přetrval.

Výstavbu se podařilo znovu více nastartovat až v roce 1974 a hned následujícího roku se podařilo dokončit stavbu rekordních 12 512 bytových jednotek. V osmdesátých letech se rozvoj soustředil na jihozápad města (sídliště Nové Butovice, Horka či Lužiny), zahájena byla také výstavba v severních částech Prahy. Několik let před revolucí pak výstavba ale navzdory velkolepým plánům zase utichla.

S velkými společenskými změnami, které přinesl pád komunistického režimu, otázka bytové výstavby ustoupila na celé desetiletí do pozadí. Důležitý moment ale znamenalo převedení stávajícího bytového fondu na pražskou obec. Potenciál, který tím město získalo, si však jeho vedení bohužel začalo uvědomovat až dlouho potom, co ho téměř zcela promrhalo.

Myslím, že se dá pochopit, že po čtyřiceti letech éry, která se osobní vlastnictví snažila prakticky odstranit, propadla společnost v euforii ze svobody úplně opačnému trendu, aniž by se zamýšlela nad možnými negativními důsledky. A tak zatímco západní metropole budovaly fond městských nájemních bytů, přistoupila Praha k jeho bezhlavému odprodeji. Zatímco ještě v roce 2001 tvořily obecní nájemní byty přibližně dvě třetiny z celkového množství pražských bytů, v roce 2012 se na něm podílely už pouze z jedné třetiny.

Proces privatizace ovlivnila samozřejmě touha lidí mít vlastní nemovitost, ale především pak taky nepromyšlenost systému privatizace a nezkušenost ze strany státu. Pro převod bytů do soukromého vlastnictví neexistovala jednotná pravidla. Jak už jsem psal na začátku článku, nejčastější privatizační strategií se stal odprodej stávajícím nájemníkům za částku, která mnohdy ani zdaleka nedosahovala tržní ceny.

Teprve postupem času si město začalo uvědomovat, že se zmenšováním jeho bytového fondu klesá také jeho schopnost účinně se zapojovat do bytové politiky a disponovat dostatečným počtem bytů pro zaměstnance v podporovaných profesích, jako jsou právě zdravotníci, hasiči nebo učitelé. Chybí také bydlení pro ty, jejichž příjmy nedostačují k pořízení vlastního bytu či k bydlení v komerčním nájmu. Mluvím tady například o seniorech nebo samoživitelkách. Myslím, že všichni víme, jak těžká doba to pro ně nyní je (a nejen pro ně).

A jak je to dnes?

Privatizaci bytů, které spravuje přímo magistrát, se už naštěstí podařilo zastavit. Dnes už dobíhá pouze několik dříve spuštěných projektů, které by nebylo férové zastavit. Kupující již mají například založená družstva, přípravné výbory, nebo dokonce složili jistiny na odkup. Byty pod správou některých městských částí se však prodávají nadále! Často takzvaně za hubičku. Copak jsme se i po všech těch letech stále nepoučili? Zůstává mi z toho rozum stát.

Potěšující nicméně je, že téma obnovy obecního bytového fondu, ze kterého zbývá pouhých pět procent, zaznívá ve veřejném prostoru stále častěji. Některé městské části již navíc podnikají kroky k jeho rozšiřování. Třeba rekonstrukcí starých objektů nebo novou výstavbou. Příkladem je Praha 11, kde v minulých letech vznikl zcela nový bytový komplex Zahrady Opatov se 196 byty. Aktuálně zde také prochází rekonstrukcí bývalá ubytovna Sandra. Zhruba 300 neútulných ubytovacích jednotek se promění v moderní bydlení pro 174 rodin.

Pokud mě sledujete už delší čas, pak asi víte, že situace s bydlením v Praze je pro mě velmi důležité téma, kterému se chci co nejvíce věnovat. Věřím, že je pro naše město a jeho lidi naprosto klíčové začít tuto otázku konečně pořádně řešit, a bohužel nemám dojem, že by se tak dělo. Možnostem navyšování obecního fondu, které se naskýtají, se budu podrobněji věnovat v příštím pokračování. Článek je součástí série věnované koncepci navýšení obecního bytového fondu v hlavním městě.

Autor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *