Průměrný byt v Praze o rozloze 70 metrů čtverečních je dnes k mání přibližně za 7,7 milionu korun, k pronájmu pak nezřídka za více než 20 tisíc korun za měsíc. Už z letmého pohledu na realitní inzeráty je tedy zřejmé, že kupní i nájemní ceny pražských bytů významně převyšují finanční možnosti většiny obyvatel.

Kromě astronomických cen bytů je velkým problémem Prahy také jejich nedostatek. V důsledku pomalých povolovacích procesů se v současné době v Praze staví přibližně čtyři až šest tisíc bytových jednotek ročně, tedy přibližně o polovinu méně, než si žádá přirozený rozvoj metropole. Už nyní přitom v hlavním městě chybí nejméně 20 tisíc bytových jednotek. Pokud se tempo schvalování nezmění, budeme se v roce 2030 potýkat s deficitem již celých 100 tisíc bytů.

Hlavní příčinou současného neuspokojivého stavu je pomalá výstavba, přičemž nejslabším článkem na cestě od stavebního záměru k jeho realizaci jsou právě zdlouhavá stavební řízení, jejichž délka mnohdy přesahuje deset let, což je významně déle než v jiných krajích. Ke zpomalení výstavby přispívá také nedostatek pracovníků ve stavebnictví, další prodlevy lze očekávat s projevem ekonomických dopadů koronavirové pandemie.

Efektivní výstavbě brání i zastaralý územní plán, jehož aktuální podoba, pocházející z roku 1999, pochopitelně nedokáže zohledňovat potřeby dynamicky se rozvíjející metropole.

Přání, aby se Praha stala moderním městem, které svým obyvatelům umí poskytnout kvalitní a cenově dostupné bydlení, hojně zaznívá nejen od jejích obyvatel, ale také z řad zastupitelstva. Má-li se však stát skutečností, je nezbytné, abychom především my politici spojili síly a postupovali mnohem aktivněji než doposud.

Jak už jsem uvedl dříve, délka stavebních řízení v Praze výrazně převyšuje celostátní průměr. Z toho je zřejmé, že prodlevy vznikají na základě lokálních systémových, a tudíž odstranitelných nedostatků. S jejich identifikací by mohl pomoci audit stávajících procesů.

Administrativní podporu může město poskytnout také při spolupráci se soukromým sektorem, jehož role je pro efektivní výstavbu nezastupitelná. Soukromé subjekty disponují nejen hlubokými znalostmi svého odvětví, ale také potřebnými finančními prostředky. V této oblasti se nabízí například pomoc s vytipováváním a přípravou pozemků vhodných pro výstavu, ale také příprava metodiky a smluv pro spolupráci na společných projektech (například při poskytnutí městských pozemků pro výstavbu).

Součástí našich povinností je také pečovat o stávající bytový fond a zajišťovat jeho rozvoj – tedy urychlit opravu a rekonstrukci stávajících nemovitostí ve vlastnictví hlavního města Prahy či jednotlivých městských částí, případně odkup či pronájem již postavených objektů.

Ne všechny těžkosti spojené s bytovou výstavbou však lze nebo je vhodné řešit na úrovni města či městských částí.

Pozornost si zaslouží například otázka, jak financovat budování občanské vybavenosti – tedy školek, škol, domovů pro seniory, ale také hřišť nebo parků. Místo současného stavu, kdy se obce snaží tu více, tu méně úspěšně dohodnout podmínky jejich financování, by se mohlo například určité procento DPH odvedeného z postavených bytů vracet přímo do místa jejich realizace. Domnívám se, že o změně rozpočtového určení daní bychom přinejmenším měli začít vést celospolečenskou debatu.

Jsem si dobře vědom toho, že pouhý popis naší tíživé situace a přemítání nad možnými východisky ke změně bytové politiky nestačí. Tlachat totiž dokáže každý. Proto už roky opakuji a apeluji na své okolí a kolegy s tím, že je nezbytné, abychom co nejdříve zahájili diskuse, které povedou k rychlé realizaci konkrétních projektů. Také o tomto tématu často píšu a každý týden publikuji články. Mrzí mě, že odezva ze strany pražské vlády nebo jednotlivých městských částí není taková, jakou bych si přál, ale jsem zároveň vděčný za každý malý úspěch nebo krok, který společně uděláme směrem k řešení – jako například, když se minulý týden povedlo schválit projekt Dostupného družstevního bydlení, který Rada hlavního města málem smetla ze stolu, nebýt naší vytrvalosti a neústupnosti. (Jako když jsem před pár měsíci prosadil na Zastupitelstvu usnesení, které uložilo Radě tisk k družstevnímu bydlení přepracovat a znovu předložit do konce roku.)

Jsem také přesvědčen, že ačkoli se neutěšená bytová situace dotýká těch nejzákladnějších lidských potřeb, její řešení je především úkolem pro odborníky. K debatám je proto třeba přizvat nejen zástupce městských institucí, ale také architekty, stavitele, akademiky či poradenské firmy – zkrátka všechny, kdo se na obratu k lepšímu mohou podílet. Jsou to právě oni, kteří mají tolik potřebné znalosti a náhled, který může s řešením situace pomoci. Je nabubřelé a podle mého názoru velmi krátkozraké, když si politici myslí, že tu nejlepší cestu znají jen oni sami, aniž by vedli rozsáhlé diskuse s profesionály, což se bohužel někdy děje.

Věřím, že můžeme společným úsilím Prahu proměnit v město, které bude s to plnit jednu ze svých základních funkcí: dát svým obyvatelům jistotu kvalitního a dostupného bydlení. V Praze 11, kde dlouhodobě působím, jsme už začali. Zprovoznili jsme 196 bytů v novostavbě Zahrady Opatov a aktuálně rekonstruujeme dům bývalé ubytovny Sandra z roku 1984 na moderní bydlení, kde najde domov dalších 174 rodin. Změna tedy není nemožná. Jedna městská část však celospolečenský problém nevyřeší.

Souhlasíte? Co si o bytové krizi myslíte vy? Budu rád, když mi napíšete vaše názory či nápady do komentářů.

Autor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *