Přepis mého článku vydaného v deníku Náš region Praha:

Meziválečná Praha: od bídy k moderní metropoli

„Bytová krize je jedním z největších současných problémů Prahy. Pohled o sto let zpátky však ukazuje, že stejný problém metropole řešila už od samotného vzniku samostatného Československa. Jak si s krizí poradila a čím nám tehdejší přístup může být inspirací?

Dvacátá léta minulého století se nesla ve znamení euforie z nově nabyté státnosti a odhodlání vybudovat republiku na silných základech. Velké změny postihly také Prahu, která se stala nejen sídlem nově vznikajících úřadů, kulturních a dalších institucí, ale také zásadně změnila svou podobu. V roce 1922 se sloučením čtyř historických čtvrtí s 38 přilehlými obcemi proměnila ve velkoměsto o téměř 700 tisících obyvatelích.
Stejně jako dnes byla jednou z významných příčin krize bydlení nedostačující nabídka bytů, která nedokázala uspokojit poptávku danou přirozeným přílivem zájemců o život ve městě. Velmi nízká byla také kvalita tehdejšího bytového fondu. Výjimkou nebyly byty bez zavedené vody, toalet a dalšího základního vybavení, v nichž se v jedné místnosti tísnila celá rodina. Město se nadto potýkalo s nedostatkem dopravní infrastruktury a inženýrských sítí, zejména v lokalitách ležících mezi nově připojenými částmi, a také s všeobecnou poválečnou chudobou. Bytová otázka se proto logicky stala důležitým společenským tématem. K důrazu na bytový rozvoj a vůli k akceschopnosti přispěl také duch doby: výstavba se stala hmatatelným projevem budování nového, nezávislého státu.
Za účelem intenzivního stavění bylo v meziválečném období přijato hned několik důležitých zákonů. Z těch nejdůležitějších jmenujme zákon o podpoře stavebního ruchu z roku 1921, který odstartoval masivní výstavbu dvacátých let. Celkem osm meziválečných zákonů pak podporovalo rozvoj stavebních a bytových družstev, a to pomocí výhodných úvěrů, daňových úprav či vysokých příspěvků na stavební náklady, které se odvíjely od počtu sociálních bytů v domě.
Kromě spolků a družstev, které vyrůstaly jako houby po dešti, se výstavby chopila také sama Praha. Díky investiční podpoře státu zde v období mezi světovými válkami vzniklo 323 městských činžovních domů s 5320 převážně nízkometrážními byty.
Meziválečná bytová politika se ale opírala také o nástroje represivního a regulačního charakteru. Z roku 1919 například pochází zákon o zabírání bytů obcemi určený pro případy místní bytové nouze, který mimo jiné nařizoval pronajímatelům povinnost uvědomit příslušný úřad o uvolněných bytech již ve třídenní lhůtě. Zavedena byla také regulace nájemného, která připouštěla jeho zvýšení jen za přesně stanovených podmínek.
O změnách rozhodovaly takzvané nájemní úřady, jejichž členy byli mimo jiné i samotní nájemníci.
Nutno poznamenat, že tyto úpravy byly pro svou dvojsečnost předmětem kritiky už v době své účinnosti a v dnešních časech by byly zcela nemyslitelné. Vůči zavádění dobře míněných, leč v důsledku škodlivých opatření, bychom nicméně měli být ostražití neustále.
Díky celospolečensky podporované snaze vyřešit tíživou bytovou situaci bylo v meziválečné Praze postaveno celkem 23 tisíc obytných domů. Toto období je spjato s vybudováním funkcionalistických činžáků v Dejvicích a Strašnicích, družstevních domů na Pankráci, Ženských domovů na Smíchově a vil na Ořechovce, rozvojem Vysočan, Kobylis či Libně. Stojí mimo jiné také za výstavbou nemocničního areálu na Bulovce, žižkovského nákladového nádraží i strahovských stadionů. Naši předkové před sty lety dokázali, že žalostnou bytovou situaci i celkovou úroveň města lze nebývale pozvednout v horizontu pouhých dvou desetiletí. V časech relativního blahobytu a s využitím dnešních nejen stavebních technologií máme ty nejlepší předpoklady na jejich úspěch navázat –i když bychom měli jen polovinu jejich odhodlání.“

Autor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *